Železnice v Jaroměři - VII. a VIII. Velká Válka

Stanice se stala místem loučení s vojáky odcházejícími do pole, mnohokrát je doprovázely ženy s dětmi za zpěvu národních písní. Jinak tomu nebylo ani 8. srpna, kdy z Josefova odjížděl velitel divize se štábem a dělostřelectvem. Na stanici se dostavila deputace josefovské městské rady a celá městská rada Jaroměře se starostou, který pronesl řeč. Mužstvo, koně i děla byly ozdobeny kvítím, listovím a malými zemskými i říšskými praporky, ovšem mužstvo i důstojníci působili dosti zamlkle.

V prvních třech měsících války se na nádraží posunovalo ve dne i v noci třemi záložními lokomotivami. Za toto krátké období bylo pro vojenské účely naloženo 283 vozů, vypraveno 36 polních nemocnic, 40 dělostřeleckých muničních kolon a 2 sanitní vlaky.

Dne 4. září přijel na nádraží první vlak s raněnými z ruského bojiště, vozy tohoto vlaku byly pomalovány kresbami a nápisy popisujícími poměry na bojišti, ale dosti odlišně od toho, jak bylo uváděno v novinách. Při ohlášeném vlaku s raněnými se na nádraží shromáždili dámy z Červeného kříže, vojáci zdravotní služby, hasiči z Jaroměře a Smiřic, sokolové a další dobrovolníci. Přivezeným se tak dostala péče, občerstvení, tvořené zpravidla chlebem s máslem, kávou či čajem a kuřivem, a byli přepraveni do nemocnice v Josefově, v případě lehčích zranění do jiného vlaku. Kolonu, která vozila raněné z nádraží do nemocnice, tvořily různé automobily, kočáry, povozy a někdy i hasičské vozy.

Počátkem října byla v Josefově zahájena výstavba zajateckého tábora – jedna část se nacházela u přejezdu v upravených vozatajských kůlnách, zbylé pak za Josefovem. Pro návoz materiálu na stavbu byla utvořena kolona asi 100 vozů, která nepřetržitě pendlovala mezi stanicí a Josefovem. Josefovský zajatecký tábor byl určen jako tranzitní a po uplynutí osmidenní karantény byla většina zajatců odeslána po železnici do jiných táborů.

První transport zajatců na sebe nenechal dlouho čekat, přijel v polovině října a vezl přes 1 000 zajatců. Na každý ohlášený vlak se zajatci se chodilo dívat mnoho zvědavců z Jaroměře a okolí. Při jednom z prvních transportů rozdával železniční adjunkt Ludvik Podolský zajatcům cigarety, ale byl udán libereckým strojvůdcem a následně přísně vyšetřován. Nakonec byl přemístěn do Kyšperka a jen s největší námahou byl zachráněn před trestem.

Na nádraží se objevily plakáty varující před špióny a vyhláška zakazující fotografování vlaků a dění na nádraží. Další vyhlášky varovaly před poškozováním dráhy a telegrafního vedení, které bude co nejpřísněji potrestáno vojenským soudem. Později bylo i na některé zločiny, kterými by bylo poškozeno drážní zařízení nebo provoz na železnici, vyhlášeno stanné právo.

Vojenských vlaků, ať už s vojáky na fronty, raněnými z front, zajatci nebo vojenským materiálem, přibývalo a ostatní vlaky byly rušeny. V září 1915 jezdily do Hradce Králové místo dřívějších šesti vlaků pouze dva, a to ráno a večer. Do Liberce a Trutnova to bylo stejné. Koncem roku 1914 trvalo dodání zásilky do Kuksu, tj. sousední stanice, až 8 dní a v červnu 1916 byla doprava zboží zastavena úplně. Závěrem toho roku se již nikdo nepozastavoval nad zpožděním, které dosahovalo i několika hodin, pokud vlak vůbec přijel.

Na josefovsko-jaroměřské nádraží neustále proudily vlaky s vojenským materiálem. Někdy zde byly uskladněny ohromné stohy sena, jindy zase hromady slaměných bačkor a rohoží, které vyráběli zajatci. Také zde byly shromažďovány zrekvírované zvony z okolí – do konce roku 1917 bylo odvezeno přibližně 600 zvonů společně s 800 zrekvírovanými školními zvonky. Na podzim 1917 přijely čtyři vagony uniforem svlečených padlým, aby byly znovu použity. Také stále přijížděly vlaky s raněnými a zajatci – kromě Rusů přijížděli i Italové a později i Srbové a Černohorci.

V lednu roku 1917 začal být nedostatek uhlí, které navíc stálo až trojnásobek toho, co před válkou. Následkem toho bylo nejenom zdražení jízdného, ale také se ve vlacích z úsporných důvodů netopilo, někdy tak zajatci nebo ranění přijížděli omrzlí. Nedostatek uhlí ale sužoval i běžné obyvatele, kteří se jej snažili obstarat krádežemi na nádraží, kam častokrát posílali i své děti. V lednu 1918 zoufalí lidé dokonce rozkradli i uhlí pro lokomotivy.

V březnu 1918 na krátko zastavil ve stanici dvorní vlak s císařem Karlem. Na nádraží dorazil okresní hejtman a místní zastupitelé, ale císař spal a jejich hlášení vyslechl jeho doprovod a vlak pak pokračoval dále. V dubnu téhož roku byla pro hladovějící železničáře zřízena válečná kuchyň. V polovině září vypukl na nádraží požár, který zachvátil skladiště, 15 vagónů se senem, 8 vagónů naložených dehtovým papírem a málem i vagón se střelným prachem.

Závěrem konfliktu narůstala všeobecná nespokojenost obyvatel s válečným úsilím, při transportech docházelo stále častěji k nepokojům, proto byly na nádraží umístěny stálé hlídky. Též pro upevnění rakouské moci byla stále horlivěji vymáhána úřední němčina v dopravní službě na železnici.

Zpráva o vyhlášení československé republiky dorazila telegraficky 28. října ve znění: „V 11 hodin dopoledne byl v Praze na Václavském náměstí prohlášen Československý stát a nařízeno odstranění veškerých odznaků bývalého Rakouska, zadržení veškerých zásilek vozových i kusových jedoucích do Vídně a Německa a vyzvání nepřetržitého provozu v našem vnitrozemí, jakož i výzva, aby všechny stanice byly poslušny Národní rady pražské.“ Téhož dne přichází na nádraží za zpěvu národních písní dav z Jaroměře, který zde zničil německé nápisy na budovách a strhal rakousko-uherské vyhlášky tak horlivě, že následující den nezůstal na nádraží vylepený jediný jízdní řád. Na železnici se ihned začalo úřadovat česky a na nádraží byla umístěna sokolská hlídka, která dohlížela na pořádek a zabraňovala krádežím. V následujících dnech byly vypravovány vojenské transporty s německými a maďarskými vojáky z Josefova. Zajatci odjížděli během listopadu, až na Rusy, kteří setrvali v Josefově až do roku 1921.

V prosinci 1918 přivítalo nádraží první legionáře (poslední o dva roky později). Dne 23. listopadu odjela z Jaroměře setnina Sokolů bránit hranice nového státu. Na nádraží je doprovodila hudba, složili zde přísahu, byl jim věnován prapor a poté odjeli bojovat na Slovensko.

Z počátku války byla většina železničářů od vojenské služby osvobozena, ale jak se válka protahovala, někteří museli narukovat. Připomeňme si padlé železničáře ze stanice Josefov-Jaroměř:

• Dušek Václav – revident nákladní pokladny, padl 27. 6. 1915 na Sanu u Niska;
• Rudolf Zlatohlávek – průvodčí, na haličském bojišti prohlášen za nezvěstného a později za padlého;
• František Lánský – skladištní dělník, padl 3. 12. 1914 v Šabci v Srbsku;
• Adolf Duben – skladištní dělník, raněn 14. 3. 1915, zemřel v nemocnici ve Vadovicích;
• Gustav Popelka – jízdní dělník, umístěn pro službu na haličských tratích, utrpěl před Tarnovem smrtelný úraz 22. 1. 1917.

Dále byl zmrzačen na ruce Emil Vacek, průvodčí, zraněn při srážce vlaků ve Straczavě u Chýrova 27. 12. 1916.

Kolektiv autorů Železničního muzea Jaroměř

Kategorie: Z archiválií, Zajímavosti z muzea, Historie železnice

Další zprávy z výtopny