Železnice v Jaroměři - IV. Za Rakouska-Uherska
Dne 2. listopadu 1866 navštívil josefovskou stanici císař František Josef I. při své cestě po bojištích Prusko-rakouské války. Zde spatřil započatou obnovu zničeného nádraží, poté usedl do vlaku a odcestoval do Hradce Králové, kde pokračoval na tamější bojiště.
Stavba nového nádraží postupovala pomalu. Nejprve byla na podzim šestašedesátého roku zřízena provizorní přízemní výpravní budova z hrázděného zdiva pro zajištění nezbytné dopravní služby. Tato stavba byla svojí velikostí naprosto nevyhovující, a proto je již v následujícím roce dokončena nová výpravní budova, která je svým vzhledem a rozměry téměř totožná se svojí předchůdkyni. Při obnově stanice se již nepočítalo s bojovým využitím pevnosti a nutností rychlé destrukce nádražních budov v případě jejího ohrožení. Z toho důvodu se staví nové budovy z plného zdiva, tak jak tomu bylo po celé Pardubicko-liberecké dráze. Ve staniční kronice se dočítáme následující řádky: „V roce 1869 zamýšlí dráha postavit topírnu pro 6 lokomotiv, povolení dostala v roce 1870 a hned se začalo stavět spolu s dílnami, které byly po roce rozšířeny o truhlárnu a kovárnu, stavby dokončeny v roce 1872. Výtopna s dílnami a vodárnou stály naproti příjímací budově.“ Obnova je završena v roce 1873, kdy byl ve výtopně postaven sklad uhlí a magacín. V následujících letech vznikají na nádraží pouze drobné stavby, které si vyžádal provoz.
Ve věstníku ministerstva železnic vyšlo v roce 1868 krátké, ale pro naší stanici důležité nařízení: „Stanice ‚Josefstadt‘ bude v budoucnu označována jako ‚Josefstadt-Jaroměř‘. Vídeň 2. června 1868“. Tímto nařízením byly částečně vyslyšeny snahy jaroměřských zastupitelů změnit název stanice na Jaroměř. Zastupitelé argumentovali tím, že se stanice nachází na katastru jejich města a že Jaroměř má rozvinutý průmysl narozdíl od města Josefov. S novým označením přesto v Jaroměři spokojeni nebyli. Proto již v roce 1871 opět žádají o vymazání Josefova z názvu, ale neúspěšně. Jaroměř se ale nevzdala a v roce 1881 to zkouší znovu, opět neúspěšně. Tentokrát navrhuje pojmenovat stanici Jaroměř – Josefstadt. Kdyby tehdy zastupitelé věděli, že Jaroměř dosáhne svého až téměř za 80 let…
26. června 1866 v předvečer prvních velkých bitev na východočeském bojišti přijíždí na josefovské nádraží velitel rakouské Severní armády polní zbrojmistr Benedek se svým štábem, aby z nedaleké pevnosti velel své armádě. Již o den později, 27. června, přicházejí na josefovské nádraží první ranění vojáci z bitvy od Náchoda, o den později i od České Skalice. Zde jsou ošetřeni a ukládání do krytých nákladních vozů vystlaných slámou. Vlaky s raněnými jsou vypravovány směrem k Hradci Králové, odkud pokračují do rakouských lazaretů. 2. července zničilo rakouské vojsko za stanicí Josefov dva pilíře a jedno pole dřevěného železničního mostu vedoucího přes řeku Labe a inundace josefovské pevnosti. Tímto krokem byl definitivně přerušen provoz na trati Josefov – Malé Svatoňovice.
S železnicí přichází do řady měst i průmysl a jinak tomu nebylo ani v Jaroměři. Zde již rok po otevření železnice (1858) zakláda Josef Etrich továrnu na mechanické zpracování lnu, po čase ji upravuje na první přádelnu juty v Čechách. V roce 1870 vzniká v sousedství železniční stanice akciový cukrovar, do kterého byla postavena první jaroměřská vlečka. Po požáru v roce 1887 je podnikatelem Antonínem Čerychem přestavěn na tkalcovnu vlněných koberců a v roce 1898 je továrna přeměněna na mechanickou tkalcovnu bavlněného zboží. Díky železnici se v Jaroměři rozvíjí i další průmyslové podniky, jako například továrna na kůže a řemeny Františka Polického, která se stala jedním z největších zpracovatelů kůže se specializací na hnací řemeny.
Podruhé a naposledy přicestoval císař František Josef I. na naše nádraží 7. července 1880. Na návštěvu pevnosti, která slavila 100 let od založení, přijel dvorním vlakem po osmé hodině večerní. V Josefově setrval až do 9. července, kdy odcestoval ráno do Hradce Králové. 16. září 1888 byla pevnost zrušena a Josefov prohlášen otevřeným městem.
Koncem osmdesátých let 19. století dosloužil dřevěný most přes Labe na svatoňovické trati. Na jeho technický stav si stěžovali cestující. Označovali jej za „zflikovaný“ a báli se přes něj jezdit, protože se pod vlaky vždy rozvlnil. Díky této nedoceněné vlastnosti si získal přezdívku „americká houpačka”. Most byl v roce 1890 vyměněn za kratší ocelový. Výstavba nového mostu, sestaveného v těsné blízkosti původního, byla zadána stavebnímu podnikateli inž. Krulišovi z Prahy. V říjnu 1889 začali dělníci vrstvit násep po obou stranách Labe v podobě, v jaké ho známe dnes, s ponechaním dostatečného inundačního prostoru. V průběhu stavby došlo k přeložce cesty spojující Josefov s Jaroměří pod nový klenutý kamenný most, nyní nazývaný místními jako „tunýlek”. Původní záměr Pardubicko-liberecké dráhy počítal se zřízením železničního přejezdu se závorami, které by ovládal strážce přilehlého vechtru. Města si ovšem prosadila podjezd, aby neutrpělo „pohodlí občanstva“ při čekání u závor. Přeložení provozu na nový most proběhlo rychle. Dne 25. srpna 1890 o půl třetí odpoledne projel poslední vlak po dřevěném mostě, ve tři hodiny proběhla zatěžkávací zkouška ocelového mostu sedmi lokomotivami a v šest večer již jel první vlak přes nový most. Starý most byl ihned rozebrán. Vyčnívající piloty z nového náspu nad zemí uřezány a za několik dní nebylo po starém mostu ani památky. Materiál pro výstavbu náspu dělníci dobývali na jaroměřské straně z místa, kde je dnes u „tunýlku“ lesík, a na straně josefovské ze zrušené reduty na Brdcích. Zachovalý pilot z dřevěného mostu si můžete prohlédnout ve stálé expozici Městského muzea v Josefově.
Nový železniční most přes řeku Labe vyfotografovaný mezi lety 1890–1909.
Kolektiv autorů Železničního muzea Jaroměř
Kategorie: Z archiválií, Zajímavosti z muzea, Historie železnice