Železnice v Jaroměři - VI. Zestátnění
Hospodářská krize sedmdesátých let 19. století vyvolala přehodnocení státní železniční politiky. V roce 1884 vznikají Císařsko-královské státní dráhy, které postupně přebírají skomírající soukromé železniční podniky. Počátkem 20. století očekává zestátnění i naše Pardubicko-liberecká dráha, což vede k celkovému zhoršení přepravních služeb.
Cestující, místní zastupitelé a poslanci kritizují akciovou společnost za špatné jízdní řády, které komplikují cestování a přepravu zboží po železnici. Kritika padala i na vysoké přepravní ceny. Nevole zavládla i mezi zaměstnanci dráhy, kteří si opakovaně stěžovali na nízké mzdy, dlouhou pracovní dobu a špatné sociální zázemí. Jejich nespokojenost vyvrcholila závěrem roku 1905 účastí na „pasivní rezistenci“, která vypukla napříč železničními společnostmi jako důsledek nevyhovujících pracovních podmínek. Desetidenní protest spočíval v důsledném dodržování složitých nebo zastaralých předpisů. To způsobovalo velká zpoždění a časté rušení spojů. Pro obnovení provozu je ze strany vedení společnosti přislíbena náprava nedostatků. Společnost ovšem sliby nesplnila, jelikož očekávala brzké zestátnění a nechtěla si kazit výnosy zvýšením mezd, protože výnosy určovaly hodnotu společnosti pro zestátnění.
Nesplněné sliby vedly v roce 1907 k vyhlášení druhé „pasivní rezistence“. Třináctidenní protest byl zahájen během řepné kampaně a po krátké době dochází ke kolapsu železniční dopravy. Na jaroměřském nádraží zůstala volná pouze jedna kolej, ostatní byly zarovnány převážně naloženými nákladními vozy. Tentokrát již nátlak zapůsobil a dochází ke zlepšení pracovních podmínek a ke zvýšení mezd.
Proces zestátnění Jiho-severoněmecké spojovací dráhy byl zahájen v roce 1908. Oficiální převod společnosti nastal v následujícím roce během největší zestátňovací akce v historii Rakouska-Uherska, kdy je zestátněna i její dceřiná společnost Rakouská severozápadní dráha a Rakouská společnost státní dráhy. Celý administrativní převod se protáhl na tři roky a vypořádání s akcionáři pokračovalo až do období první republiky. Železničáři si od celé akce slibovali zlepšení pracovních podmínek, ale to se bohužel nestalo. Došlo na krácení platů, některá pracovní místa byla dokonce i zrušena a objevovaly se i stížnosti na přetěžování.
Tím skončila 53letá historie Jiho-severoněmecké spojovací dráhy, která předala státnímu podniku tratě o celkové délce 280 km, 85 lokomotiv, 70 tendrů, 6 pluhů na sníh, 171 osobních, 145 zavazadlových, 1 386 nákladních vozů a 4 vozy poštovní. Za celý majetek společnosti měl stát vyplatit akcionářům 79 milionů korun.
Znak Jiho-severoněmecké spojovací dráhys okřídleným kolem a čtyřmi blesky.
Pod znakem je uveden německý název společnosti, který byl nahrazován zkratkou SNDVB.
V roce 1909 schválilo c. k. ministerstvo železnic zřízení elektrického osvětlení na jaroměřském nádraží. Elektrický proud pro nádraží byl dodáván z jaroměřské elektrárny, která byla o rok dříve postavena pod náměstím na Labi. Elektřinu vyráběla vodní turbína a lokomobila, později i dieselové agregáty.
Dne 3. června 1911 byla předána do provozu nová železniční zastávka Jaroměř nacházející se na jaroměřském pražském předměstí nedaleko náměstí. Celá stavba vznikla na útratu města Jaroměř, které se i zavázalo ji udržovat, a po kolaudaci byla předána státním drahám. Město zde postavilo jednoduchou přízemní hrázděnou budovu s čekárnami a pokladnou, podél koleje vzniklo krátké sypané nástupiště.
Za zastávkou pokračuje trať směrem na Liberec hlubokým zářezem lokalitou Na Vinicích, kde byl při stavbě trati postaven dřevěný most přes dráhu. Ten byl v roce 1912 nahrazen moderním železobetonovým mostem, který slouží v omezené míře dodnes.
Kolektiv autorů Železničního muzea Jaroměř
Kategorie: Z archiválií, Zajímavosti z muzea, Historie železnice